Luhačovické osobnosti

Historie Luhačovic je úzce spjata se stavbami v místě, s přírodou a lázeňstvím. I kulturní život byl a je úzce spojen s typickými stavbami. Velkým dílem se na vzezření Luhačovic podílel slovenský architekt Dušan Jurkovič. Celkovým urbanistickým řešením lázní Luhačovice se Dušan Jurkovič zabýval v letech 1902-1914. V roce 1902 uskutečnil adaptaci dvou budov, které spojil do celku Janova domu (dnes Dům Dušana Jurkoviče), kde dokázal zkombinovat různorodé materiály, například starodávné sušené hliněné cihly a moderní betonové pilíře. Také při další úpravě budovy vodoléčby, dokázal využít stávající kamenné přízemí a poschodí ze sušených cihel. Z roku 1902 pochází i jeho adaptace bývalého kuchyňského domu na obytnou vilku nazvanou Chaloupka. V roce 1903 postavil novostavby vily Jestřabí a lázeňské restaurace (dnes již nezachované). V blízkosti budovy vodoléčby postavil komplex koupaliště se vstupní budovou a šatnovými kabinami po stranách bazénu.

V popředí kulturního života byla vždy hudba, pokládána za součást léčení, protože příznivě působí na duševní stav pacienta. Kolonádní koncerty jsou nedílnou součástí luhačovických odpolední stále. Mnozí umělci se v Luhačovicích léčili a stali se příznivci lázní. Patřil k nim Leoš Janáček, který navštívil Luhačovice pětadvacetkrát, měl je rád, staly se mu místem léčení, odpočinku, skladatelské činnosti i osudovou inspirací. V Luhačovicích vznikla větší část Glagolské mše a náčrtky k opeře Liška Bystrouška. Luhačovické Zálesí mu bylo i vděčným krajem pro sběr lidových písní. Vl. Vokurka ve své publikaci Janáček a Luhačovice charakterizuje jeho sepětí s lázněmi takto: „Janáčkův vztah k Luhačovicím byl důvěrný, upřímný a trvalý. Každoročně se vracel do svých lázní, aby se nechal unést rozmarným, mnohotvárným a bezstarostným životem, kde jeho nenasytné smyslové vnímání nacházelo uspokojení, pohodu a současně celou řadu tvůrčích nápadů a inspirací.“ Na jeho počest se pořádá každoročně hudební festival Janáček a Luhačovice.

Do lázní rádi přijížděli i další skladatelé, dirigenti a pěvci, například Otakar OstrčilJosef SukDr. Janko BlahoLibuše DomanínskáSylvie Kodetová. Příjemné přírodní prostředí a neopakovatelná atmosféra se staly inspirací mnoha fotografů a malířů. Někteří z nich se v Luhačovicích usadili natrvalo, jako Otto Otmar, impresionista František Pečinka a grafik Jiří Pacák. Luhačovice jsou neoddělitelně spjaty s tvorbou Antonína SlavíčkaJoži ÚprkyZdeňky Vorlové a mnoha dalších. Snad ani není možné vyjmenovat ty, kteří milují Luhačovice a kteří v nich pobývali nebo pobývají.

Duchovní správcem, sběratelem bájí a pověstí byl historik P. František Müller (1910- 1985), který se pomocí svého osobitého díla snažil zachovat co nejvíce z lidové kultury jak ze svého rodného kraje, tak také z míst, kde působil pro budoucí generace. Narodil se v Šubířově u Jevíčka. Jako kněz působil v Újezdě, Hradisku u Kroměříže, Krásenku (v této obci zpustošené za druhé světové války se stal kronikářem). Svou literární a sběratelskou činnost zaměřil jak na svůj rodný kraj (Drahansko, Plumlovsko, Konicko, Bouzovsko), tak také na místa, ve kterých jako kněz působil (Zlínsko, Vizovicko, Luhačovické Zálesí). V letech 1944 – 1985 působil na mariánském poutním místě Provodov a zde vytvořil své dominantní dílo Mariánské poutní místo v Provodově, Provodov v minulosti.

Lázně Luhačovice učarovaly také prozaikovi Františku Kožíkovi, který je navštěvoval, léčil se zde, odpočíval i psal. V lázeňském archívu našel fakta o Leoši Janáčkovi, podle kterých napsal román Po zarostlém chodníčku. Zaujala jej i osobnost MUDr. Františka Veselého. Román Kouzelník z vily pod lipami popisuje tohoto zakladatele moderních lázní, bez kterého by Luhačovice dnes vypadaly úplně jinak. V prostředí lázeňské plovárny byla napsána jeho kniha Město šťastných lásek. Ovšem luhačovické lázně se vyskytly i v básních Barevné údolí a Luhačovická jitra. František Kožík svou lásku ke zdejšímu kraji vtiskl i do textů písní Blahoslava Smišovského (Za tichú Moravú).

Jedním z nejvýznamnějších rodáků regionu byl Antonín Václavík, který napsal národopisnou monografie Luhačovické Zálesí, jejíž vydání v roce 1930 bylo vyvrcholením Muzejní společnosti v Luhačovicích. Dosud nedoceněný význam má kolekce dokumentárních fotografií architektury luhačovického Zálesí, které A. Václavík pořídil převážně v průběhu dvacátých let 20. století na svých výzkumných a sběrných cestách ve spolupráci s luhačovickými fotografy.